Absolventi a historie školy

V roce 2023 oslaví budova naší školy 110 let. To je současně 110 let školy, která ovlivnila jak budoucnost mladých lidí, tak i průmyslu nejen na jihu Čech.

Je pro mě velkou ctí, že jsem se mohl aktivně zapojit do historie této školy, a navíc mám příležitost určovat i její budoucnost.

I když mých 5 let ve funkci ředitele školy je v porovnání s historií školy zanedbatelných, troufám si tvrdit, že jsem si za tu dobu uvědomil a častokrát potvrdil, v čem je síla naší školy – v kvalitě žáků i učitelů. Přeci jen 110 let fungování (troufám si říci nejlepší) technické školy v kraji, nezávisle na politických či ekonomických změnách, dokazuje, že po celou tuto dobu pracovali žáci i učitelé zodpovědně a prokazovali smysluplnost a přínosnost technického vzdělávání.

Často se při různých příležitostech setkávám s našimi absolventy a těší mě, že jsem od nich vždy slyšel, že na studium na „Dukle“ vzpomínají v dobrém a často jej hodnotí jako velmi přínosné pro jejich budoucnost. I když většina našich absolventů míří na vysoké školy, setkávám se i s těmi, kteří po studiu na naší škole zamířili přímo do praxe, a i od nich dostávám kladné ohlasy. O tom se můžete přesvědčit v krátkých medailoncích, které jsme natočili s našimi absolventy.

Už beru jako standard, že téměř v každé firmě se setkám s někým, kdo se hrdě hlásí k absolvování naší školy. A za 110 let existence školy je absolventů spousta.

Chtěli bychom výročí školy pojmout i jako příležitost, jak se s našimi absolventy spojit a jak je propojit navzájem. Proto chystáme několik kulturních akcí a pokud se podaří, budeme v jejich pořádání pokračovat. Také po předchozí domluvě stále umožňujeme skupinám absolventů prohlídky školy.

I když dnešní podmínky i příležitosti jsou jiné, než byly v předchozích letech, snažíme se stále držet naši školu na špici a vychovávat strojaře i elektrikáře, kteří se v životě neztratí. I proto vysíláme každoročně vybrané žáky na zahraniční stáže do firem, spolupracujeme s vysokými školami i s místními firmami. Osobně si myslím, že nejsilnější stránkou našich absolventů není množství učiva, které zvládli vstřebat, ale jejich schopnost poradit si v různých situacích, zvládnout vyšší nároky na ně kladené, ale také slušnost a dobré vystupování. Právě tyto kompetence jsou pro řadu personalistů důležité, když hledají nové zaměstnance – u těch, kteří přišli z „Dukly“, mají jistotu, že maturitní vysvědčení nedostali zadarmo.

Mgr. Jaroslav Koreš, Ph.D

Je to až neuvěřitelné, taková známá škola (a nejen v Jihočeském kraji) a nemá téměř žádný soupis svého historického vývoje. Kroniky? Nejsou, vzala je voda v roce 2002... to jsem slyšela několik let. Avšak najednou se dvě kroniky objevily. Ano, jsou jen dvě. Historie od počátků existence do roku 1974 je sepsána ze vzpomínek tehdejších učitelů a ředitelů, ale je to slibný začátek.

Následně jsme navázali spolupráci se Státním okresním archivem České Budějovice a dostali jsme soupis fondu Vyšší průmyslová škola České Budějovice (1913) 1920-1953. Velice děkujeme Mgr. Zuzaně Vencálkové, která nám poskytla archivní pomůcku Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická České Budějovice, Fondové oddělení: Vyšší průmyslová škola České Budějovice a souhlasila s možností zveřejnění. Tento soubor vznikl v roce 2019 po zpracování fondu PhDr. Danielem Kovářem a Mgr. Zuzanou Vencálkovou. Historický vývoj školy (1913) 1920-1953 sepsala Mgr. Vencálková do úvodu archivní pomůcky a byl sestaven na základě práce s literaturou a prameny.

A tak už bylo zdrojů více a my je začali pročítat, sepisovat, třídit, spojovat, vyprávět… Zdroje jsou občas neúplné, nepřesné, rozcházejí se, ale o to více na všem pracujeme. Informace budeme zveřejňovat postupně a prosíme Vás, širokou veřejnost, pokud máte přesnější údaje, kontaktujte nás (petrzalova@spssecb.cz).

Sepsáno dle Kroniky 1: kronika z roku 1975 - dopisování na základě skromného archivního materiálu, vzpomínek a pamětí (byli, slyšeli).

V Českých Budějovicích od roku 1868 působilo české gymnasium, ale česká odborná škola citelně chyběla. Vedení města odmítalo její zřízení s tím, že českého obyvatelstva je málo a škola by neměla dostatek žáků.

2. května 1899 byla vydána „Zpráva komise živnostenské“ o obsahu 131 petic jihočeských obcí a společenstev žádajících založení české státní průmyslové školy v Č. Budějovicích. Zpráva byla poslána zasedání sněmu Království českého. Zpráva obsahovala informace o počtu obyvatel v Č. Budějovicích: v roce 1890 28.491 obyvatel / z toho 16.585 Čechů, v roce 1899 už bylo 32.000 obyvatel / z toho 2/3 byli Češi. Povětšinou české obyvatelstvo tedy má nárok na vzdělávání svých dětí v mateřském jazyce.

Obchodní a živnostenská komora provedla také sčítání živností v jednotlivých soudních okresech, kde také převládaly české živnosti i okresy. Ze všech zjištěných faktů se pak dokládalo, že Č. Budějovice potřebují založit českou státní průmyslovou školu a mají na to právo. Navíc Obchodní a živnostenská komora prohlašuje, že je připravena náklady stavby financovat ze svých prostředků. „Vídeň“ nejprve původní žádost zamítla, avšak nakonec nebylo vyhnutí a stavba dostala povolení. 2. října 1910 byla slavnostně zahájena výuka v budově nynější Střední průmyslové školy stavební v Resslově ulici, budova byla zcela nová, ulice se tehdy jmenovala Beerova. Prvním ředitelem byl jmenován Ing. Jan Kubeš.

Škola měla tuto organizaci:

1. škola pro stavební řemeslo (pro zedníky a tesaře),
2. odborná trojtřídní škola pokračovací pro táž řemesla, ale v nejširším slova smyslu.

Škola prvního typu probíhala ve třech zimních pětiměsíčních kursech. Škola druhého typu vzdělávala stavební a umělecké zámečníky, klempíře a instalatéry.

Důležité je, že škola vznikla zásluhou Obchodní a průmyslové komory, ne obce. Otevření c. k. české průmyslové školy v Českých Budějovicích vyvolalo u německého vedené radnice rozhodnutí zřídit školu podobného typu, ale s německou výukou. Město postavilo novou budovu, v níž byla v roce 1913 zahájena výuka. Budova měla 6 tříd, 8 dílenských a 10 pomocných místností. Celý prostor měl ústřední vytápění, které zajišťoval z místa kotelny školník. Její zřízení bylo zdůvodněno potřebami místního kovorobného průmyslu a živnostníků a současně chápáno jako kompenzace za českou školu (jak se tehdy z politických poměrů často dělo). Tak se stalo, že na místě, kde původně tekla Mlýnská stoka, byly bažiny a rostlo olšové proutí, vyrostla nová školní budova. Z důvodu menšinového německého obyvatelstva musela škola hledat své žáky v celém jihočeském regionu i v oblasti Horního Rakouska.

Škola měla oficiální název K. K. Fachschule für Metallbearbeitung (Spenglerei und Instalacion) /= C. K. odborná škola pro zpracování kovů (klempíři a instalatéři)/. Slavnostního zahájení výuky se účastnil starosta Josef Taschek (německý sociální demokrat) a dr. Augustin Zátka (český zástupce). Pamětní deska z tohoto aktu je ztracena. Prvním ředitelem byl Ing. Karl Bubak a na škole působilo 6-8 interních učitelů.

Německá odborná škola se více orientovala na černé řemeslo (strojírenský obor). Tato německá škola byla předchůdkyní naší současné školy. Škola byla sedmiměsíční, vyučovalo se v neděli od 8 do 12 hodin a ve všední dny od 13:30 do 19 hodin. Návštěva byla povinná pro všechny učně, kteří bydleli, nebo se učili v obvodu tří kilometrů od sídla školy.

Škola byla organizována jako tříletá odborná škola kovorobná za účelem odborného vzdělání žáků (po ukončené povinné školní docházce) v řemesle klempířském a instalatérském. Od r. 1916 mohli absolventi pokračovat ve čtvrtém ročníku oboru elektroinstaletérského. Počet žáků ve třídě byl tehdy 20-25 žáků.

Během 1. světové války odešli mnozí učitelé i žáci na frontu, výuka byla proto výrazně omezena. Po první světové válce přišla řada změn spojená se vznikem nové Československé republiky. Odešel ředitel Ing. Bubak a na jeho místo nastoupil člen pedagogického sboru Ing. Anton Turba. Roku 1920 byla škola přejmenována na Deutsche Staatsfachschule für Installateure /=Německá státní odborná škola pro instalatéry/- byla dvouletá. Po 1. světové válce bylo prioritní české školství, německá škola byla omezena regionem jižních Čech (bez žáků z Rakouska), došlo k úpadku německé průmyslové školy (ve třídě jen 7, resp. 3 žáci), proto se ve školním roce 1920/1921 rozhodlo, aby k německé mistrovské škole instalatérské bylo přiřazeno také české oddělení s tím, že škola bude řízena ředitelem Státní průmyslové školy v Resslově ulici, Ing. Janem Kubešem.